Dávno pryč jsou časy, kdy byl James LaBrie pouhým zpěvákem DREAM THEATER. Minimálně od doby, kdy odhodil název MULLMUZZLER a vydal se do hudebního světa pod svým jménem, se stal pojmem, který téměř dosahuje vážnosti výše zmíněných bůžků. Již tehdy si svou odpovědí na odlehčenou podobu „Octavaria“ v podobě stále skvělé desky „Elements Of Persuasion“ vydobyl respekt, který jeho spoluhráči v domovské kapele postupem času čím dál více ztráceli.

Až s minulou deskou si definitivně zabalil napečenou bábovku, kus chleba, cibuli a s navázaným uzlíčkem za krkem se vydal na výpravu, kde by ho jeden nečekal. Cestou s sebou přizval kamaráda z odlišné vesnice Petera Wildoera, který jeho kroky korigoval, často měnil směr, tempo, ale rozhodně se s ním neztratil a vytvořil tak s Jamesem pokrevní bratrství, které je provází i na nynějších výšlapech.

Že chlapcům stále nevadí puchýře a putují rovnou přímo za nosem, potvrzuje i letošní řadovka, která opět září odlišným feelingem, ač přitom jasně vychází z desky minulé. Tentokrát však neohromuje tvrdostí, ale prachsprostou chytlavostí. „Impermanent Resonance“ Jamese charakterizuje jako dokonalého hitmakera. Prakticky každou ústřední linkou z aktuálních dvanácti kompozic vám vyrývá díru do mozku a má tu drzost ji tam nechat rezonovat ještě pořádně dlouhou dobu. Melodie zkrátka dostaly zelenou a všechno ostatní, co rachotí v pozadí, je podružné.

Taky vám to přijde šílené? James LaBrie, ten slavíček, pějící v krkolomných kompozicích DREAM THEATER se v roce 2013 utrhne ze řetězu a vydá desku, která útočí na první signální. Světe div se, ale to, při čem jinde naskakují osypky již při druhém poslechu, nutí v tomto případě k další aktivaci tlačítka „Repeat“. Je to jednak dáno vyrovnaností materiálu, na nějž by při hledání slabších skladeb nestačilo ani angažmá Sherlocka Holmese (snad jen ty baládky již nejsou, co bývaly), absencí jakékoliv křeče, sladěností všech komponentů do jednoho celku a i moderním hutným zvukem.

Výrazové prostředky, které již dávno netěží z progresivních zkušeností, ale pramení z Peterova angažmá v SOILWORK, vytvořily dokonalou půdu ke zrodu alba, které svým jasným poselství ostře kontrastuje se současným paběrkováním Jamesovy rodné kapely. Tam, kde na „Impermanent Resonance“ sebevědomě vystřihne vzletný refrén, pod taktovkou mistra Petrucciho jakoby váhal, jestli může konečně nastoupit. LaBrie zde zpívá uvolněně, nikdo ho netlačí do rejstříků, na které už nějaký ten pátek nemá, a je to zkrátka slyšet. Navíc stejně jako na „Static Impulse“ ho ve vokální práci výtečně kryje Peter.

Ten výrazně promluví do děje hned při důrazném otvíráku „Agony“, jenž nejvíce upomene předchozí řadovku. Když už se o ní ještě zmiňujeme, je třeba dodat, že ačkoliv ji novinka v mnohém převyšuje, v případě pestrosti materiálu prohrává, ale to je zkrátka daň za vytvoření striktně přímočarého alba.

Je mi jasné, že nové směrování amerického zpěváka jistě vyvolá i negativní ohlasy. Osobně si však velmi cením, že na svých sólových deskách nejede na jistotu a hledá odlišný způsob, jak se prezentovat. Na „Impermanent Resonance“ vsadil na jednoduchou a prudce hitovou notu a dokázal dokonale vystihnout, jak znít současně, hitově, melodicky, heavy a popově zároveň. Profík každým coulem.